Dne 31. března 2004 jsem vystupoval jako „host“ na koncertě tehdejších prim, který pro své studenty zrealizovala pí. profesorka Linhartová. Součástí tohoto koncertu bylo i číslo hudebního seskupení flétnistů. Jednou z flétnistek byla také (dosud jsme se neznali) Lenka Kubešová…
Těsně před začátkem samotného koncertu jsem se ještě snažil rozehrát, když ke mně prišla Lenka. Říkala, že se jí moc líbí, jak hraji. Začali jsme se spolu bavit.
Asi po čtrnácti dnech mě napadlo, že by nebylo špatné zkusit zahrát něco dohromady – já na klavír, Lenka na flétnu. Rozepsal jsem si skladbu „In the Mood“ pro tři flétny a klavír. Byl tu akorát jeden problém… Sehnat další dva ochotné flétnisty. Byli jsme tedy požádat pí. profesorku Brdičkovou, jestli by nám neporadila, kdo by si s námi rád zahrál. Nakonec jsme objevili Katku Doušovou a Anežku Kufovou. Ihned jsme začali zkoušet.
Ale jedna skladba byla dost málo… Chtěl jsem něco víc než jenom jednu skladbu. Začal jsem rozepisovat rag-time „The Entertainer“. Přesto se mi ale zdálo, že naší skupině něco chybí. Mezitím ale přišly prázdniny.
Hned se začátkem školního roku jsem začal zařizovat přežití našeho souboru. Vždycky jsem měl moc rád skladbu „Oh, Happy Day“ a vubec všechny gospely. Chyběl nám ale vůdčí hlas, který tato skladba vyžadovala. Dostal jsem nápad, že by nejlépe vynikly do prvního hlasu housle. Vzpomínám si, že jsem párkrát viděl na chodbě Radima Lapčíka, jak hraje na housle rychlé irské skladby, které nezahraje jen tak nějaký amatér. Taky jsme ho „naverboval“ do naší skupiny. Už jsme byli čtyři. Slušný základ.
Přes Katku Doušovou jsem se seznámil s její spolužačkou Anežkou Petkevicovou. Náhodou hrála na příčnou flétnu, která by se do našeho obsazení docela hodila. Také jsem jí bez větší prodlevy dopsal všechny skladby, které jsme v tu dobu hráli (In the Mood, The Entertainer, Oh, Happy Day, Tanec cukrové víly, Uherský tanec c. 5, Kankán z Orfea v podsvětí a pak ještě Humoresku č. 7 od Antonína Dvořáka), jen podotýkám, že všechno jsem psal ručně. Skupina se začínala pěkně rýsovat. Bohužel ale pak odešla „spoluzakladatelka“ Lenka Kubešová, kvůli krytí našich zkoušek se zkouškami jejího divadelního spolku.
Když jsme pak na jaře 2005 jeli do Salzburku, v autobuse jsem se seznámil s houslistkou Zorkou Janskou. Rekl jsem si, že by byla hrozná škoda, kdyby s námi někdo tak dobrý jako ona nehrál. A netrvalo dlouho a nahnal jsem další houslistku, Anču Hornofovou.
Když byly vystaveny fotky z vernisáže fotografií jedné naší studentky, všiml jsem se, že Magda Kohoutová pri zahajování této vernisáže společně se Zorkou Janskou hrály duet. Magda se mi do skupiny jako další příčná flétnistka náramně hodila, tak jsem ji taky zmanipuloval.
Když Podraz, tak podraz Blížil se konec školního roku a my jsme měli mít svoji premiéru na slavnostním předávání maturitních vysvědčení oktavánům a čtvrtým ročníkům v Tereziánském sále Břevnovského kláštera. Ale chyběla nám náhrada za Lenku Kubešovou, jakožto hráče na zobcovou flétnu. Rozhodl jsem se pro Luisu Černochovou z tehdejší primy. Znali jsme se z hudební soutěže, kde byla společně s dvěma spolužáky oceněna za kategorii malých instrumentálních souboru. Dokonce hrála na basovou flétnu, která by ozvláštnila náš repertoár. I Luisa se k nám potom přidala. V Břevnovském kláštere počet členu naší skupiny dovršil osm. V tuto chvíli jsme se neoficiálně jmenovali „Oktet Mirka Krejčíře“, jak nás také na vystoupení uvedli. Měli jsme první, za to ale pořádný úspěch. Zahráli jsme „In the Mood“, dále pak „The Entertainer“ a „Oh, Happy Day“.
Skončil školní rok. Ještě před naším prvním koncertem se ale objevily problémy. Z důvodu dopisování partu pro jednotlivé nástroje se stávalo, že několik lidí hrálo stejný hlas a další hlasy nebyly naopak vůbec obsazené. Neměl jsem totiž záznam, kdo jaký hlas hraje. Chyby jsme rychle napravili, ale nechtěl jsem dál pokračovat tímto náročným způsobem rozpisu not ručně. Nějaké partitury jsem upravoval pouze pro naše obsazení, k jiným zase dopisoval hlasy sám podle harmonie. Neměl jsem ale zálohované žádné noty. Naštěstí se ale mému bratrovi povedlo získat program na psaní not, dokonce i na přehrání výsledku v daném obsazení. Skoro celé prázdniny jsem tedy strávil novým rozepisováním partitur pro náš hudební soubor. Přibral jsem do našeho repertoáru ještě další skladby (Tanec malých labutí,
Badinerie, Air) a zbylé skladby jsem upravil ze zjednodušených nebo zkrácených verzí na originály. Konečně bylo hotovo.
S příchodem školního roku 2006/2007 ale prišly i nové problémy. Spoustě lidem se změnil rozvrh hodin, pričemž nás musely opustit Katka Doušová, Anežka Petkevicová, ale i Anežka Kufová. Zmizely nám tedy 2 příčné a 1 zobcová flétna. A k tomu jsme se nemohli dohodnout na dni, kdy se bude zkoušet. Nakonec, vyřešit jsem to musel. Nezbývalo, než najít náhradu. Hledání nových členů jsem řešil formou inzerátu, ale nikdo se neozval. Začal jsem tedy shánět sám… Místo Katky Doušové jsem přesvědčil Petra Urbana z letošní sekundy B (odtud je i Luisa Černochová), pak jeho spolužáka Ondru Cífku, který nahradil místo příčného flétnisty a pak Elišku Klozovou, také příčná flétna. Byli jsme kompletní.
Ještě o prázdninách jsem potkal pí. profesorku Brdičkovou. Ta mi řekla, že by bylo dobré, abychom zahráli na stužkování nových prim a prvních ročníků. V novém obsazení jsme tedy začali nacvičovat. Pí. profesorka Brdičková se ale z důvodu nemoci zúčastnit nemohla. Naplánoval jsem naše vystoupení sám… Přišla ale další komplikace. Zorka Janská (1. housle) odjela na dovolenou zrovna v době stužkování. Opět jsem hledal náhradu. Objevila se Anička Hlaváčová, která na koncertě zahrála Zorčin part. Nyní už s námi Anička taky hraje.
Mám v plánu zúčastnit se i soukromých koncertů, hned jak to bude jen trochu možné a jestli ostatní budou taky chtít. Jen je nutno podotknout, že fungujeme sami bez vedení jakéhokoliv profesora. Pí. profesorka Brdičková nám pouze poskytuje technické zázemí, jinak ale bojujeme na „vlastní pěst“.
Tak to byl příběh, jak jsem se stal „kapelmeisterem“ a jak vůbec naše seskupení vzniklo.
Nyní už řeším pouze název naší skupiny, logo už mám hotové.
Pak ještě musíme sehnat kytaristu, ale na to vše je ještě dost času.
Hlavně, že děláme hudbu, která nás baví a snad ještě dlouho bavit bude.
